DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

Šumící křídla

Odborné články

Už jste se někdy vznášeli v oblacích?

publikováno v časopise chovatel č.3/2009

 Neznáte tento pocit? Viděli jste film Léto s kovbojem? Hlavní hrdinové se objímají na střeše a nad nimi vytrvale krouží hejno holubů. Každý holubář tělem i duší v okamžiku , kdy na blankytně modré obloze sleduje hejno svých holubů má touhu se vznést spolu se svými svěřenci a kroužit s nimi někde v oblacích. Holubářem se člověk nestává. Holubářem se člověk musí narodit. Holubářství až na malé vyjímky  je chlapskou  záležitostí. Za takřka čtyřicet let od doby, kdy jsem spatřil svého prvního holuba a řekl jsem si toho chci mít jsem měl možnost poznat řadu správných chlapů, lidí, kteří se prosadili ve své práci a řada z nich patří k uznávaným osobnostem. Je jedno jestli je to stolař, zámečník, zedník, inženýr, doktor, či zahradník. Duší jsou to opravdoví chlapi a kamarádi. Zrovna včera jsem se byl podívat v Opavě na speciálce slezských plemen. Kolik lidí, žijících ve Slezsku slyšelo , že existuje Slezský barevnohlávek a Slezský voláč? Přesto si tato plemena vždy naštěstí našla  své příznivce, kteří žijí mezi námi a mají obrovské zásluhy na tom, že se jim do dnešní doby podařilo zachovat odkaz našich předků, odkaz řady generací, které pracovaly na tom, aby plemena, která se stala jejich srdeční záležitostí předala dalším generacím. Slezský voláč v současné době patří k nejpopulárnějším plemenům  i v Německu, kde úroveň holubářství na Evropské poměry je opravdu mimořádná. Setkat se tam samozřejmě můžete setkat i se Slezským barevnohlávkem.

    Já sám se celá léta pohybuji i v kynologii. Česká kynologie má i několik národních plemen jako, český teriér, český fousek, chodský pes, český strakatý pes. Tato plemena se sice rozšířila nejen po Evropě, ale v rámci světové, či Evropské kynologie zůstávají popelkou.

Českých plemen holubů, které můžeme směle považovat za náš národní poklad je více a některá z nich jako brněnský voláč, moravský pštros , slezský voláč, český stavák, či pražský rejdič doznala značného rozšíření nejen po celé Evropě. Když jsem se sám v před třemi lety rozhodoval, na které plemeno holubů bych se měl soustředit, odpověděl jsem si sám, že by bylo dobré se věnovat i některému z českých plemen. Tak padla moje volba na rakovnického kotrláka. Je to holub s velkou tradicí a velkým božstvím barevných rázů i kreseb. Dnes již neplatí, že nejlepší chovatelé tohoto plemene se rekrutují z okolí Rakovníka. Nejlepší chovatelé rakovnicáka jsou dnes rozptýleni po celé republice. I když klub čítá asi 80 členů, těch opravdu nejlepších, kteří jdou promyšleně za svým cílem a mají promyšlený chovatelský program  je menšina. Naštěstí tato menšina je natolik rozumná, že mezi sebou dokáže spolupracovat. Jeden člověk je jako trosečník na pustém ostrově nedokáže nic. Několik jedinců, kteří se dokáží rozumně domluvit, to už má nějakou sílu. Nač vést spolu nějaké žabomyší války. To není cesta k cíli ta je možná jedině na bázi vzájemné spolupráce. V tom vidím začnou sílu chovatelské základny klubu chovatelů rakovnického kotrláka,  v němž se snoubí zdravá ctižádost a dravost mládí propojena s léty prověřenou zkušeností a vědomostmi.

    I díky internetu, byť si to mnozí neuvědomují se plemena jako rakovnický kotrlák dostávají do světa, kde dělají dobré jméno pověsti českého holubářství. Tak trochu popelkou českého holubářství je český rejdič. Když jsem poprvé viděl tohoto malého holoubka s pernatými ozdobami na hlavě a nožkách, byl jsem překvapen, že i my máme takovéto národní plemeno. Čecháčci se objevovali na výstavách jen poskrovnu. V poslední době se s nimi setkáváme více , jejich  chovatelů přibývá a byť  to bude ještě hodně těžké, jejich kvalita  a o tom jsem přesvědčen bude mít nadále stoupající úroveň.

    Současná doba vytlačila holuba i z vesnic, kde holub patřil ke kolorytu vesnického života. Vždyť ještě před půlstoletím nebylo venkovské stavení, kde by se na dvorku neprocházel tento malý úžasný tvoreček. Tak jak se člověk postupně stále více a více vzdaloval přírodě, začalo ubývat holubů i na vesnicích až do reality, kterou známe dnes. To co mne hodně těší je to, že za poslední roky jsem poznal i řadu velice šikovných, chytrých a bystrých mladých holubářů, kteří ví, co dělají a čeho by jednou chtěli dosáhnout.  Ve výživě lidí, psů a možná i dalších domácích zvířat můžeme celosvětově sledovat trend, který se dá nazvat „ návrat k přírodě“ . Projevilo se to i tím, že stále více lidí se snaží bydlet mimo města. Renovuje se řada zchátralých zemědělských usedlostí, vrací je zpátky do původní podoby. Občas si noví majitelé uvědomí, že v jejich novém venkovském sídle jim něco chybí. Když jsem si založil své amatérské holubářské stránky www.holub.websnadno.cz a umístil na nich fotografie mých holubníků na tyči, začali se mi ozývat nejrůznější zájemci z různých končin republiky. Vyzvídali co a jak, kde by si takový holubník koupili, jak by si ho mohli vyrobit, jaké by měly být rozměry budníků atd. A nechtěl byste někde ty holubníky publikovat?  Jsou to vlaštovky, ale jsou. Pak už stačí jen , aby přeskočila jiskřička a je to. Díky internetu jsem se měl možnost poznat s různými zajímavými lidmi. Tak se stalo i to, že jsme na dálku léčili holoubka, který spadl ze střechy v Chicagu. A to byste nevěřili, co jsou lidé, kteří sami nejsou holubáři schopni udělat pro takového malého tvorečka

Ing. Gerhard stein

 

 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek